Laskavé vraždy
Krásné únorové ráno. Všude kolem je chladno a sluneční paprsky jen lehce hřejí. Sedím s cigaretou před svým domem a letmo se dívám do mobilního telefonu, který se právě rozhodl zazvonit. Na displeji svítí číslo, které neznám. „Haló?“ Z telefonu se ozve příjemný ženský hlas. „Je stále aktuální váš zájem ucházet se u nás o pozici sanitáře na oddělení následné péče?“ Začíná dlouhé povídání o tom, že směny jsou dvanáctihodinové, plat bude v tlustém kolem třiceti pěti tisíc korun a pracuje se v krátkém a dlouhém týdnu. Moc už toho nevnímám, protože jsem nadšený z toho, že budou moci pomáhat lidem. I když jde o oddělení následné péče, kde jsou převážně staří lidé, uvědomuji si, že každý z nás jednou zestárne a bude potřebovat pomoc druhých. Ten hřejivý pocit u srdce mi dodává energii a odvahu vyrazit na domluvený pracovní pohovor. Právě vcházím do pátého patra Rezidence Jasmín v Praze 8 a těším se, jaké to bude, až budou moci být přínosem pro dědečky a babičky, kterým snad rozsvítím ka...