Laskavé vraždy

 

Krásné únorové ráno. Všude kolem je chladno a sluneční paprsky jen lehce hřejí. Sedím s cigaretou před svým domem a letmo se dívám do mobilního telefonu, který se právě rozhodl zazvonit. Na displeji svítí číslo, které neznám.

„Haló?“

Z telefonu se ozve příjemný ženský hlas.

„Je stále aktuální váš zájem ucházet se u nás o pozici sanitáře na oddělení následné péče?“

Začíná dlouhé povídání o tom, že směny jsou dvanáctihodinové, plat bude v tlustém kolem třiceti pěti tisíc korun a pracuje se v krátkém a dlouhém týdnu.

Moc už toho nevnímám, protože jsem nadšený z toho, že budou moci pomáhat lidem. I když jde o oddělení následné péče, kde jsou převážně staří lidé, uvědomuji si, že každý z nás jednou zestárne a bude potřebovat pomoc druhých.

Ten hřejivý pocit u srdce mi dodává energii a odvahu vyrazit na domluvený pracovní pohovor.

Právě vcházím do pátého patra Rezidence Jasmín v Praze 8 a těším se, jaké to bude, až budou moci být přínosem pro dědečky a babičky, kterým snad rozsvítím každý den, i když mají svá trápení a bolesti.

Všechno na chodbách vypadá moderně a jsem uveden až do zasedací místnosti, kde se mě ujme dvojice žen. Jedna působí nedůvěřivě a velmi rezervovaně, zatímco druhá působí lidsky a klidněji.

Na konci pohovoru mě zarazí otázka, proč zrovna já se svým vzděláním chci pracovat jako sanitář. Je snad nějakým pravidlem, že sanitář musí být bez vzdělání a inteligence a nejlepší bude, pokud bude jen fyzicky zdatný?

Hlavní sestra mě odvádí na prohlídku celého oddělení, abych se seznámil se svým budoucím pracovištěm, kam přibližně za 14 dní nastoupím.

Z jednoho pokoje slyším křik starší ženy:

"Je tady někdo? Já se bojím! Haló! Pojďte ke mně! Je tady někdo?!"

Zdravotní sestřička s velmi silným ukrajinským akcentem prohlásí:

„Zavřete dveře u Boženky, už zase huláká!“

Hlavní sestra mi vysvětlí, že někteří lidé jsou velmi nároční a nechápou, že mají na starosti dalších zhruba šedesát pacientů. Dodá, že se nejedná o život a labilní Boženka prý chvíli počká.

Musím přiznat, že mě to zarazilo. Když mi ale hlavní sestra vysvětlila, že jí majitel poskytuje jen omezený počet sanitářů a sester, pochopil jsem, že víc dělat nemůže. Snažím se to pochopit, přesto mi to leží v hlavě.

Potom mě zavede do denní místnosti sanitářů a představí mi vrchní sestru, která je kupodivu Češka. Troufl bych si říct, že většinu ostatního zdravotního personálu tvoří ukrajinské zdravotní sestry.

Domluvíme se na dny nástupu a já opouštím rezidenci plný smíšených pocitů. Přesto ve mně zůstává odhodlání, že vše, co budou moci, se pokusím změnit. V srdci přitom slyším hlas své babičky, která vždy říkávala: „Když člověk opravdu chce, vždycky si nějakou cestu najde.“

A já si k tomu přidávám ještě památnou větu Jan Werich:

„Když něco nejde, vždycky se najde někdo, kdo neví, že to nejde, a udělá to.“

Je zde můj první den v novém zaměstnání. Přicházím krátce před sedmou hodinou ranní na sesternu. Dostávám pokyn, abych si sedl a poslouchal hlášení noční směny, během kterého zdravotní sestry a sanitáři předávají informace o tom, jak proběhla celá noc.

Usmívám se, ale v hlavě mi začíná hlodat červíček pochybností. Něco mi říká, že věci nefungují úplně správně a že všechno bude jinak, než jsem si představoval. Z nočního hlášení mám pocit, že některé zdravotní sestry z Ukrajiny si nejsou vždy jisté, k čemu který lék slouží, zato velmi dobře vědí, jak zvýšit dávky utlumujících léků, aby klienti co nejvíce spali.

Dozvídám se takové, že některým klientům je večer lepší odebrat bezdrátový přivolávací zvonek, neboť se prý ptají na hlouposti a zbytečně obtěžují personál. Zevně se pak ukládají do denní místnosti sanitářů a před ranní vizitou se zase vracejí na svá místa.

Musím ještě podotknout, že jsem do tohoto zaměstnání nastoupil společně se svým kolegou Petrem, který stejně jako já chtěl pomáhat lidem a šel do celé této práce s opravdovým nadšením. Jsme tedy dva chlapi plní chuti pracovat a hlavně být užiteční.

Noční hlášení končí krátce před půl osmou. Převlékáme se do pracovního oblečení a jsme plní energie. Chceme konečně začít pomáhat.

Mě si bere na starost při zaučování mladší sanitářka Radka. Petra si bere starší romská sanitářka, která se hned na úvod ujišťuje, že Petr nemá problém s Romy. Společně jí odpovídáme, že nám nezáleží na národnosti člověka, nýbrž na tom, jaký je. Nevypadá to, že by ji naše odpověď naprosto uspokojila, ale tým celá debata končí.

Vzápětí nám je vysvětleno, že ranní hygiena začíná až v osm hodin, a proto si teď nejdříve dáme kávu a malou svačinu. Teprve poté se začne pracovat.

Zeptal jsem se, proč nejdeme za klienty hned. Veď mohou ležet v mokrém lůžku nebo právě potřebovat naši pomoc. Se zvláštním výrazem ve tváři nám bylo odpovězeno, že jsme tady noví a že nás to nadšení brzy přejde.

Na pokyn služebně starších kolegů usedáme ke kávě. Během ní se také dozvídáme, že bude fajn, když i my budeme občas nosit něco do společných zásob sanitářů. Slíbíme, že s tím nemáme žádný problém.

Občas někdo z klientů zazvoní, ale naše kolegyně jen pronese: "Už bude skoro osm. Tady minutku ještě každý vydrží."

Hodiny ukazují zhruba osm hodin a deset minut a my vyrážíme po pokojích provádět ranní hygienu.

S sebou vezeme dva pytle – jeden na biologický odpad a druhý na použité prádlo. K tomu dvě pojízdné skříně s gumovými rukavicemi, papírovými utěrkami, dezinfekčním sprejem, prostředky k úklidu a čistým povlečením.

Přestávám chápat, proč není čisté povlečení uloženo přímo na pokojích ve skříních. Když totiž něco v pojízdné skříni dojde, musíme přejíždět celé oddělení a hledat zásoby jinde. Jsme tak informováni, že plen pro pacienty není mnoho a že se s nimi musí šetřit.

Potkává nás paní hlavní sestra a ptá se, zda jsme spokojeni a zda je všechno v pořádku. Mimo jiné nám sděluje, že na pokojích a chodbách dříve bývaly osvěžovače vzduchu, ale protože jsou drahé, byly zrušeny. Prý nám lehký zápach snad nebude vadit.

To ještě ani jeden z nás netuší, že zápach bude tím nejmenším, co nám bude vadit.

Kolega Petr dostává se svou zkušenější kolegyní na starost šest pokojů. Musí pomáhat se sprchováním pacientů, kteří se téměř nemůžou pohybovat. Největší problém však přichází ve chvíli, kdy se Petr začne ke starší paní chovat opravdu citlivě. Chce její tělo důkladně umyt v každém záhybu tak, aby se cítila čistá a především jako plnohodnotný člověk.

Brzy se začínají ozývat první poznámky, které jsou vydávány za humor. Petr je prý pomalý.

Máme šest pokojů a přibližně třináct klientů. Vše musí být hotovo do jedenácti hodin, včetně umytí, přebalení, převlečení postelí a úklidu. Na každého člověka tak vychází sotva patnáct minut.

Péťa to nestíhá, protože chce být pečlivý a věnovat každému tolik času, kolika si zaslouží. Ostatní zaměstnanci si o ní začínají šeptat a mezi sebou si povídají, že takový pracovník se sem příliš nehodí.

V jedenáct hodin je totiž přestávka a od dvanácti hodin musí být pacienti posazeni na postelích k obědu. Některým je třeba pomoci s jídlem, nakrmit je a podat jim pití. Potom je nutné je znovu uložit do postele.

Ostatní nám zatím pomáhají, i když často s poněkud nuceným úsměvem. Bylo nám totiž slíbeno, že během prvního měsíce zaučování nám budou všichni nápomocni. Přesto je zřejmé, že z našeho pracovního tempa začínají být nervózní.

Pacienti, kteří nejsou ten den zařazeni na sprchování, dostávají na stolek plastové umyvadlo s vlažnou vodou a jednorázovou žínku. Mají si sami umyt obličej a vyčistit zuby.

Mezi námi se pohybují zdravotní sestry a také zdravotní bratr Alexandr, který rovněž mluví s výrazným ukrajinským přízvukem.

S Petrem vstupujeme na klid, kde leží zmíněná „obtížná“ pacientka Boženka. Je to velmi stará dáma, která má vážné problémy se svaly. Natáhnout jí nohy a vyměnit plénu je nesmírně obtížné. Překvapuje nás však něco jiného. Přestože je v zařízení již dlouhou dobu, pořád se velmi bojí.

Pokud je skutečně cílem tohoto zařízení zachovat každému člověku důstojnost, proč se tato žena tolik bojí už jen pohledu nebo doteku druhého člověka?

Paní Boženka si myslí, že jsem lékař. Společně s Petrem jí vysvětlujeme, že jí nechceme ublížit, ale naopak pomoci. Nakonec se uklidní. Jenže právě v tu chvíli dostáváme pokyn, že u ní nemůžeme být oba zároveň. Prý nám práce musí jít rychleji a nemůžeme si s každým pacientem jen povídat.

Boženku čistě převlékneme, ale když jí chceme nasadit novou plenu, všimneme si rozsáhlého dekubitu, který zasahuje téměř celou oblast hýždí. Pohled na něj je opravdu nepříjemný.

Voláme zdravotného bratra Alexandra. Ten přijde, ránu ošetří, namaže a překryje obvazem. Pacientky se na nic neptá. Prostě vykoná svou povinnost a odchází.

Upřímně řečeno, začínáme být zděšeni.

Je také nutno dodat, že na každý klid, kde je dokončena ranní hygiena, brzy přijíždí další pracovnice s vozíkem, na kterém rozváží snídani. Po umytí a přebalení každého pacienta jí posadíme na postel a on pak čeká na své první jídlo toho dne.

Spolupracovníci se díky nám dostávají na denní místnost lehce před půl dvanáctou a to je problém. Je po ranní hygieně a pacienti již leží a za chvilku bude startovat příprava na oběd a tedy posadit pacienty, ale rozhodně jim nesmíme měnit plíny a vše uklidit, to můžeme udělat jen v případě, že to bude hodně viditelné, jinak to pacient vydrží do třinácté hodiny, kdy startuje odpolední hygiena.

Máme chvíli času. Svačinu už jsme snědli a protože je krátké po dvanácté hodině, jdeme se projít po chodbách. Chceme se podívat na pacienty a zjistit, jestli něco nepotřebují. Chápeme totiž, že někteří se chtějí jen napít nebo si s někým obyčejně lidsky popovídat.

V jednom z pokojů nacházíme Romku Marii, která se usmívá na starší paní, hladí ji po tváři a mívá nad ní rukama, jako by byla nějaká čarodějka. Chvíli ji mlčky pozorujeme a vůbec nevíme, jak se tvářit. Připadá nám to jako nějaké kouzlení z Harryho Pottera.

Marie si nás všimne a řekne:

"Jako každá cigánka si umím poradit s nadpřirozeným světem duší a duchů. Růženku jsem teď hodně uklidnila."

Můj vlastní názor je jiný. Myslím si, že Růženka je zcela mimo čas i prostor především kvůli tomu, že je nadměrně utlumená léky. Zdá se mi, že je pro některé zdravotné sestry jednodušší pacienta utlumit, než se mu skutečně věnovat.

Maruna - jak jí už ve svých myšlenkách začínám říkat - nás vzápětí vykáže z pokoje. Prý máme být do jedné hodiny na denní místnosti a nemáme obtěžovat pacienty.

Jenže jaké obtěžování? Svůj volný čas chceme věnovat lidem, kteří potřebují pomoc nebo obyčejnou lidské blízkost. Co je na tom špatného?

Krátce po třinácté hodině začínáme odpolední hygienu. Opět jsme upozorněni, že se musí šetřit pleny, ale zároveň musí po obědě vše vypadat dokonale. Pokud přijde návštěva, má získat pocit, že je maminka, tatínek, babička nebo dědeček v těch nejlepších rukou. Veď si za pobyt platí nemalé peníze, a proto musí zařízení působit dojmem, že se o pacienty stará s maximální pečlivostí a důstojností.

Já i Petr už začínáme mít všech těch řečí o lidské důstojnosti plné zuby. Zatím nám připadají jen jako prázdné fráze. Uvidíme, co přinesou další dny.

Na jednom z pokojů nacházíme pana Picálka. Leží nahý, jen ve velmi znečištěné pleně, zamotaný do postranic postele. Nemá u sebe ani vodu, ani nic malého k jídlu, kdyby dostal hlad.

Dozvídáme se, že je to alkoholik, kterému už prý není pomoci. Rodina o něj údajně nejeví zájem, a tak zde nejspíš dožije.

Postel je celá mokrá a vůbec nevypadá, že by po ranní hygieně zůstala čistá. Pan Picálek doslova leží ve vlastních výkalech. O důstojnosti se v takovou chvíli opravdu mluvit nedá.

S Petrem všechno uklidíme, pana Picálka osprchujeme, převlékneme do čistého prádla a usteleme mu čistou postel. Postaráme se také o to, aby se pořádně napil čaje i vody.

Najednou se s námi povídá. Vypráví, že býval výborným elektrikářem. Po tvářích mu stékají slzy, když říká, že jsi všechno zničil alkoholem, ale že kdyby dostal ještě jednu šanci, byl by jiným a lepším člověkem.

Je mi ho opravdu líto.

Na stolku nacházím smlouvu, podle které si platí nadstandardní jednolůžkový klid. Jenže ve skutečnosti leží v klidu s dalším mužem, který navíc není schopen se sám nejíst ani napít.

V tu chvíli mi hlavou proběhne nepříjemná myšlenka. Pokud je smlouva sepsána tímto způsobem, působí to dojmem, že formálně je vše v pořádku, ale skutečný zájem o člověka stojí až na posledním místě.

Jen peníze… peníze… a zase peníze.

Nejraději bych panu Picálkovi řekl, co si v tu chvíli myslím. Že mám strach, že se odtud už nikdy nedostane. Že jeho další cesta možná povede už jen do místní márnice. A že mnozí před ním odešli stejně ticho, bez toho, že jejich rodiny včas zjistí, co se s nimi skutečně dělo.

Každý den na tomto oddělení v této rezidenci přinášel další a další rány do srdce. S klidným svědomím tak můžem říct, že pojem „lidská důstojnost“ je zde buď slovem, kterému nikdo nerozumí, nebo jen prázdnou frází, kterou se ohánějí lidé, kteří vůbec nechápou její skutečný význam.

Právě se učíme, že když pacient vypije celou nádobu s vodou, udělá se do záznamového archu u jeho postele čárka. Večer prý bude paní doktorka kontrolovat, kolika pacient vypil.

Napadne mě jednoduchý nápad. S Petrem se domluvíme, že pacientům, kteří pijí velmi málo, žádné čárky dělat nebudeme. Doufáme, že si toho personál nebo lékař všimne a začne se těmto lidem více věnovat. Třeba dostanou infuzi a budou se cítit lépe.

Mezitím přicházím na klid, kde u postele své matky stojí její syn a pláče.

Podívá se na mě a zeptá se:

"Co se stalo? Mamince je teprve sedmdesát let. Když jsme ji sem přiváželi, bylo nám slíbeno, že s ní budou odborníci pravidelně rehabilitovat."

Vypráví mi, že jeho maminka Zdena je v zařízení teprve týden. Před přijetím normálně mluvila, byla soběstačná a pobyt zde měl sloužit pouze k tomu, aby se po zdravotních potížích znovu postavila na nohy. Proto taková rodina pobyt zaplatila.

Dívám se na paní Zdenu a jako laik mám pocit, že je silně dehydratovaná. V hlavě se mi okamžitě vybaví ony čárky v tabulkách a uvědomuji si, že mezi záznamem o pitném režimu a skutečností může být obrovský rozdíl.

Mám dojem, že do této rezidence byla přijata kvůli rehabilitaci, ale pokud se nic nezmění, mohla by nakonec skončit sepíše na paliativní péči.

Nevydržím to.

Všimnou si, že u postele sedí taková její vnučka. Podám synovi láhev s vodou a řeknu mu, aby mamince pomohl co nejvíce pít, i kdyby se jí zpočátku nechtělo.

Blíží se večer a my s Petrem máme chuť ze sebe strhnout pracovní uniformy a utéct co nejdále od této budovy.

Jenže oba máme v hlavě stejnou otázku.

Co bude s lidmi, jejichž rodiny vůbec netuší, co se zde děje?

Procházíme oddělením a rozdáváme večeře.

Zastavujeme se u paní Růženky, kterou ještě nedávno Máňa uklidňovala svými podivnými rituály. Bylo nám řečeno, že už nikdy nepromluvila a že jí v klidu pouštějí jen pohádky z dětského programu.

Sednu si k její posteli, vezmu ji za ruku a společně se díváme na fotografii jejího milovaného psíka, která stojí na stolku. Brčkem jí pomalu podávám vodu a snažím se, aby se co nejvíce napila.

Její modré oči plné bolesti mi dávají zvláštní pocit, že mi věří. Že konečně někdo dělá něco, co jí opravdu pomáhá.

Přichází Petr, pozdraví paní Růženku a najednou se z jejích úst ozve tichý, milý hlas:

„Máš krásnou tvář jako anděl.“

Pak se otočí ke mně a ticho dodá:

"Mohl byste přepnout televizi? Mě ty pohádky opravdu nebaví."

S radostí vezmu ovladač a televizi přepnu. Oba s Petrem máme obrovskou radost. Najednou je zřejmé, že paní Růženka není člověk, který přestal vnímat svět. Potřebovala jen lidské přístupy, dostatek tekutin a někoho, kdo ji bude brát jako člověka.

Z vedlejšího pokoje právě odcházejí syn s dcerou paní Zdeny. Syn se u mě zastaví a poděkuje mi. Říká, že po pořádné dávce tekutin maminka zase začala normálně komunikovat.

V tu chvíli už to nevydržím.

Řeknu mu, že pokud chce, aby s nimi maminka byla ještě dlouhá léta, měl by zvážit její co nejrychlejší převoz domů nebo do zařízení, kde se skutečně věnují rehabilitaci.

Rozloučíme se a já jen doufám, že paní Zdena bude v pořádku a že jsem udělal správnou věc.

O několik dní později nás čeká další silný zážitek.

Při odpolední hygieně k nám paní Boženka ticho promluví:

"Pane doktore… nebyl by aspoň kousek rohlíku nebo chleba? Já mám opravdu hlad… Nebyl by…? Asi ne, viďte? Tak já to nějak vydržím."

Za chvíli zjišťujeme, že paní Božence ten den nikdo nepřinesl snídani.

Zda to byla nešťastná chyba, nebo selhání jednotlivce, nedokážou posoudit. Jisté však bylo jediné - stará paní měla hlad.

Naší poslední pomyslnou přeteklou sklenicí byl den, kdy zdravotná sestra poslala Petra, aby pacientovi vyměnil stomický sáček, protože už byl plný.

Oba nás nesmírně zarazilo, že jsme k takovému úkonu nebyli nijak proškoleni. Ano, šlo „jen“ o výměnu sáčku, ale i ta přece podléhá hygienickým pravidlům. Nejsem si jist, zda takový výkon vůbec může provádět sanitář, natož sanitář bez jakéhokoli zaškolení.

Od sanitářů, kteří nastupovali na noční směnu, jsme se dozvěděli, že se večer projdou pokoje pacientů, kteří „zlobí“, odeberou se jim přivolávací zvenčí a poté si personál propojí televizi na denní místnosti s mobilním telefonem a bude se dívat na Netflix.

Petr i já jsme ještě několikrát dostali vynadáno za to, že si při krmení pacientů s lidmi povídáme. Bylo nám řečeno, že na to není čas. Pokud pacient nechce jíst, nemáme mu jídlo nutit.

Jenže my jsme viděli něco jiného. Každý z těch starých lidí měl hlad, jen jejich polykací reflex byl pomalejší. Připadalo nám nelidské odejít od člověka dříve, než se v klidu nají. Zdálo se však, že zde je důležitější rychlost než samotný člověk.

Stáří se totiž často neví bránit. Mnohdy už ani nedokáže nahlas říct, co potřebuje.

Je pozdní odpoledne a na sesterně dostáváme další vynadané. Petr totiž neudělal u všech pacientů čiarky do záznamu o pitném režimu.

Právě tehdy mi dochází další věc. Pokud sanitář čárku nezapíše, doplní ji na konci směny zdravotná sestra. Lékař pak vůbec nemusí znát, že pacient ve skutečnosti téměř nepil.

Měl jsem pocit, že skutečný stav pacientů často ustupoval administrativě.

Na konci naší poslední směny se někdo dozvěděl, že bych mohl být spisovatel nebo že mám kontakty v médiích. Na skříňce s nádobím v denní místnosti se najednou objevilo upozornění:

"V případě, že zavolá někdo z médií nebo přijde osobně, nesmí být v žádném případě vpuštěn dovnitř, a to ani jako návštěva. O všem mě ihned informujte!"

Pod textem byl podpis hlavní sestry.

Oba jsme cítili, že personál začíná mít obavy. Zároveň jsme ale docházeli k závěru, že všechno je především o lidech. Samotná myšlenka podobného zařízení může být krásná a smysluplná. Pokud však svou práci nevykonávají lidé se zájmem o pacienty, ale jen jako způsob obživy bez empatie, nikdy nemůže fungovat tak, jak by měla.

Nejvíce na to doplácejí právě ti nejslabší.

Mnoho rodin přinese zdravotním sestrám květiny, bonboniéry, kávu nebo jiné drobné dárky jako poděkování za péči o maminku, tatínka, babičku nebo dědečka. Při pohledu na to, co jsme během necelého měsíce zažili, jsem si často kladl otázku, zda by stejné poděkování přinesly i tehdy, kdyby věděli všechno.

Po necelém měsíci jsme se s Petrem rozhodli. Nechali jsme pracovní oblečení, služební průkazy i klíče ve skříňce a napsali jsme výpověď ve zkušební době.

Do této práce jsme nenastoupili proto, abychom jednou napsali článek nebo knihu. Přišli jsme s jediným cílem - pomáhat lidem, kteří pomoc potřebují, bez ohledu na výši výplaty.

Odcházeli jsme s přesvědčením, že všechno bylo, je a vždy bude především o lidech.

Nezapomínejte, že mnoho lidí změní svůj pohled na svět teprve tehdy, když je střetná stejná životní situace jako člověka, kterého dříve nechápali. Do té doby se často umějí jen přetvařovat, usmívat se a slibovat nemožné. Někteří si navíc za léta praxe osvojili schopnost působit velmi přesvědčivě, i když skutečnost může být úplně jiná.

Tento článek jsem napsal na počest všech hodných pacientů, které jsme během našeho působení znali. Mnozí z nich už dnes nejsou mezi námi, ale zaslouží si, aby se na jejich osudy nezapomnělo.

Závěrem bych chtěl vyjádřit hlubokou úctu všem zdravotníkům i nezdravotnickým pracovníkům, kteří svou profesi berou jako poslání. Těm, kteří jsou svým pacientům skutečnou oporou, kteří svou únavu nepřenášejí na druhé a kteří dokáží být pro člověka ve chvílích bezmoci tím nejlepším, co ho může potkat.